Jak vznikala první lyžařská střediska v Jizerských horách

02.08.2014
Typ akce Kultura
Ve městě Jablonec nad Nisou

Autor: Jana Šťastná, Zdroj: Časopis Krkonoše - Jizerské hory, únor 2007 

Kdo se někdy jen trochu zajímal o historii sjezdového lyžování v Jizerských horách, dříve či později musel nutně narazit na jméno Vokatý. Přihodilo se to i mně. „…jó, kdyby nebylo Vokatýho, tak se tu takhle nelyžovalo!“ zaslechla jsem z úst chataře z Arniky ve středisku Severák v Hraběticích.

     Ta věta mi dlouho zněla v uších, až se jednoho dne ocitám před bedřichovskou chalupou, současného bydliště manželů Vokatých. Za chvíli usedám k jednomu stolu se Zdeňkem Vokatým, nadšeným sjezdařem, jenž stál u zrodu prvních lyžařských vleků v Jizerských horách. Můj hostitel vzpomíná: „Ještě jsem nechodil ani do školy a už jsem se v Pecce v Podkrkonoší proháněl na svých prvních jasanových lyžích.“

Láska k lyžování mu zůstala, a to i přesto, že se po čase rodina odstěhovala do Mladé Boleslavi a mnoho příležitostí k provozování zimních sportů neměl. Když se ale, už jako ženatý, vrátil v roce 1949 do Jizerských hor, lyžování definitivně propadl. V Desné vstoupil do TJ Spartak Totex. Psala se léta padesátá, bylo pár let po válce, o speciálním lyžařském vybavení si mohli lidé nechat jenom zdát. Tradiční sportovní oblek se tehdy skládal z vlněných šponovek a větrovky šité z celtoviny. Sportovci trénovali na Rohově, místu známému mezi místními jako Popelnice. A jak tenkrát vypadala sjezdovka? Zasněžená stráň, kterou bylo nutno nejprve lyžemi udupat. Na kopec se samozřejmě šlapalo pěšky. Zdeněk Vokatý přiznává, že neuměl žádnou sjezdovou techniku: „Tenkrát, kdo měl lyže, skákal, na každé mezi bylo hned několik sněhových můstků. A kdo nebyl v Pecce posera, jezdil z kopce šusem! To až později jsem se učil a trénoval pod vedením výborného lyžaře Josefa Švitorky.“

     V roce 1950 se vypravil do Vysokých Tater a při jedné horské túře potkal Luboše Brchela, jednoho z našich nejlepších sjezdařů, jak stoupá s kanystrem plným benzinu. Dozvěděl se, že má na Francouzské muldě nad Skalnatým plesem lyžařský vlek poháněný motorem. Po návratu domů vše řekl klukům z oddílu a už přemýšlel, jak by takový vlek postavil. Od šumburského sedláka koupili elektrický naviják, který mu sloužil na tahání sena, vyrobili si dvouzávitovou šroubovici, pořídili ocelové lano a na kopci postavili dřevěnou budku na ochranu zařízení. V Totexu nechali udělat pětimetrákové dubové saně s okovanými sanicemi a uskutečnili první jízdu. Na jednom konci lana, které se táhlo po sněhu, zapletli šest párů ok pro dvanáct lyžařů, třináctý se držel volného konce. Když byli všichni připraveni, dal zadní lyžař znamení vlekaři, který rozpohyboval saně uchycené na druhém konci lana a všichni lyžaři vyjeli na kopec. Když ovšem nebyli dost pohotoví, popadali už na začátku jízdy. Jak totiž stáli bokem ke svahu, lano se s prudkým trhnutím rozběhlo dřív, než stihli srovnat špičky lyží po směru jízdy. Také se stávalo, že saně neudržely přímou dráhu a bylo je tedy nutné nahradit dobrovolníkem.

     V Tanvaldě se mohli pochlubit ještě další novinkou – údajně prvním osvětleným svahem v tehdejším Československu. Přicházeli sem sportovci z blízkého i vzdálenějšího okolí; z Tanvaldu, Velkých Hamrů, Zásady, ale i ze Železného Brodu.

     Jednoho dne se objevil i Ladislav Patočka (pocházel ze Tříče pod Vysokým), špičkový lyžař, člen národního družstva, které trénovalo na Horních Domkách v Rokytnici nad Jizerou. Doslechl se o vleku a chtěl se Zdeňkem Vokatým domluvit spolupráci. Ten mu slíbil, že přijde obhlédnout terén. „Podíval jsem se na to a povídám mu, že tady nebudeme stavět naviják, ale něco lepšího!“ a hned pokračuje, „u lesáků jsme viděli lesní lanovku na tahání dřeva se systémem ozubených kol a lan vedených po stromech. A na podobném principu, jen s tím rozdílem, že jsme lano vedli po dřevěných kůlech, jsme vlek v Rokytnici postavili.“

     Další vlek  vyrostl U Křížku v Desné v Jizerských horách a s každým novým dílem se nadšenci okolo Zdeňka Vokatého stávali většími odborníky. Zkonstruovat funkční vlek nebylo nic jednoduchého. Jednotlivé díly sháněli, kde se dalo – lano ve sběrných surovinách, první navíjecí bubínky vyráběli na koleně – ve slévárně je ulili a sami si je obrobili. A s lyžemi to bylo podobné – „prkýnka“ vyrobil kolář, sedlář dodal vázání. První profesionální lepené lyže – bony – se vozily z Norska, ale málokdo si je mohl dovolit.

     V roce 1957 se Zdeněk Vokatý stal členem oddílu Severák, později TJ Bižuterie. Teď už bydlel v Jablonci, ale trénovat jezdili do Tanvaldu, proto začal oddíl připravovat stavbu svého prvního vleku v Janově nad Nisou, na tzv. Koutovce – svahu u odbočky na Semerink (dnes je zde bobová dráha).

     Pan Vokatý vzpomíná: „Jednotlivé díly vleku, vyrobené už profesionálně v Transportě Chrudim, ležely léta v Harrachově a postupně zarůstaly travou. Chtěl jsem je pro nás koupit, ale nikdo se k nim neznal, tvrdili, že nic takového nemají. Vypravil jsem se tedy do Liberce na krajský národní výbor za Vladimírem Procházkou, horolezcem známým pod přezdívkou Chroust. Chvíli o tom přemýšlel a pak mi povídal – když nic nemají, nemůže se jim ani nic ztratit… Hned jsem sehnal pár chlapů, díly jsme odvezli a na Kouťáku vybudovali první moderní bubínkový a osvětlený vlek.“

     Později se lyžaři z Jablonecka domluvili, že uspořádají závody na Bukové hoře u Jiřetína pod Bukovou, kde dvě třetiny svahu tvořily louky. Chtěli protáhnout sjezdovku až na vrchol, ale k tomu nedošlo, neboť zrak Zdeňka Vokatého padl na nedaleký Tanvaldský Špičák. Prý tehdy svým kolegům řekl: „Vidím středisko zimních sportů, jehož sláva hvězd se bude dotýkat! A oni na to, že jsem fakt praštěnej!“ Panu Vokatému planou v očích veselé ohníčky: „A to já jsem byl! Kdyby nebyly lidi praštěný, tak se svět nikam nepohne!“

     Se stavbou začali v roce 1960. Nejprve vykáceli červenou sjezdovku a nahoru zase stoupali po svých. Plánovali však vybudovat dvousedačkovou lanovku za milion korun. Zdeněk Vokatý byl muž činu, s podrobným projektem se rozjel rovnou do Prahy. Tuhle historii má ještě v živé paměti: „Vysoký vládní úředník, na jehož jméno si už nepamatuji, přede mě natáhl prázdnou dlaň a říká – co vidíš? Koukám na tu ruku a nic. On zase – co vidíš? Já na to – co jako mám vidět? Nic! A on – tak vidíš! Nemáme na byty, nemáme na silnice a ty chceš peníze na lanovku! Tak mačkám tu svou bekovku a jdu smutně dlouhou chodbou k východu a najednou se otevřou jedny dveře, někdo mě chňapne za rameno a vtáhne do místnosti. Jakýsi úředník, který pocházel z Poniklé, povídá, že jde o skvělý nápad, že se s mým návrhem seznámil, ale měl ho prý zamítnout. Nakonec mi poradil, na koho se mám v té věci obrátit. Dlouho jsem obcházel úřady, než jsem sehnal 300 tisíc korun alespoň na dvoukotvový vlek VL 1000/1. Rozjel se v roce 1965 v místech, kudy dnes vede lanová dráha. Později byly zprovozněny ještě černá a modrá sjezdovka. Současně probíhala i výstavba provozních a obslužných objektů, a tak vznikla chata Krmelec a ubytovna Sněženka. Nikdo tenkrát asi netušil, že se jednou budou Albrechtice v Jizerských horách skutečně honosit titulem největšího lyžařského centra Jizerských hor. Středisko dnes disponuje sjezdovými tratěmi takové kvality, že se tu pořádaly i závody evropské úrovně; v roce 1980 např. Evropský pohár žen.

     Zajímá mě, jak to bylo s vleky v Hraběticích, a dozvídám se, že původně se tu se stavbou vleku nepočítalo. Uvažovalo se o zprovoznění svahu v Josefově Dole – na „Donťáku“, ale tam o něj snad nestáli, a tak se TJ Bižuterie kolem roku 1970 pustila do budování lyžařského střediska Severák v Hraběticích. Současně se začalo s výstavbou vleků na Bedřichově, nejstarší vlek typu VL 200 postavila TJ Ještěd pod Weberovou chatou. Na Pastvinách vyrostl v polovině 80. let dokonce první dvojvlek v Československu. Dnes je tu v zimní sezoně v provozu osm lyžařských vleků s přepravní kapacitou 5 520 osob za hodinu a celková délka sjezdových tratí činí zhruba 6 km.

     Zdeněk Vokatý byl do sjezdového lyžování skutečně zblázněný a přišel i s řadou novinek. Tak například to, že se dnes vleky otáčejí až za kopcem, je snad jeho nápad. Zpočátku totiž vleky končily pod vrcholem a lyžaři měli co dělat, aby se včas dostali z prostoru pod lany, navíc puštěná kotva nabrala sníh a namrzala, takže znepříjemňovala „posezení“ dalším cestujícím.

     Pan Vokatý najednou zvážní: „Víte, v čem tkvělo tajemství úspěchu? V tom, že jsem vždycky přišel do výborné party! Mezi stejné nadšence, jako jsem byl já. Sám bych nikdy nic nevybudoval. Nemohu vyjmenovat všechny své kolegy, určitě ale musím vzpomenout Jaroslava Smutného nebo Miroslava Mastného… Byly to stovky a tisíce hodin, které jsme ve svém volném čase budování tratí věnovali, významně nám pomáhali i členové horské služby z Jizerských hor a z Krkonoš.“

     K závodnímu lyžování přivedl také své čtyři děti, jeho vnuk se věnuje lyžařské akrobacii pod dohledem profesionála Aleše Valenty.

     Kromě sjezdu a běhu na lyžích provozuje od jara do podzimu cyklistiku. Až tedy někdy na trase Bedřichov–Pecka potkáte svěžího staršího muže s osmi křížky na hřbetu, jak si to vesele hasí na kole „zkopcedokopce“, pak je to možná Zdeněk Vokatý, průkopník lyžařských středisek v Jizerských horách.

Počasí právě teď
Bedřichov 23.3 °C Polojasno
pátek
20.2 °C
sobota
24.4 °C
neděle
21.1 °C
Hrabětice 23.2 °C Polojasno
pátek
20.1 °C
sobota
24.3 °C
neděle
21.1 °C
Jablonec nad Nisou 23.5 °C Polojasno
pátek
20.5 °C
sobota
24.8 °C
neděle
21.6 °C
Janov nad Nisou 23.2 °C Polojasno
pátek
20.2 °C
sobota
24.4 °C
neděle
21.2 °C
Tanvald 22.8 °C Polojasno
pátek
19.9 °C
sobota
24.0 °C
neděle
21.0 °C
úplná předpověď
Kalendář
Červen 2017
po út st čt so ne
2930311234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293012
všechny akce